Svéráz kosovské nezávislosti

17. února tohoto roku byla unilaterálně vyhlášena nezávislost Kosova, kterou vzápětí začaly uznávat západní země v čele s USA, Velkou Británií, Německem a Francií. Nezávislost nicméně není úplná, neboť na území Kosova nadále zůstávají přítomny jednotky KFOR a na další aspekty nezávislého státu (např. soudnictví) bude dohlížet mise Evropské unie. Kromě nepokojů a demonstrací v Bělehradě a Kosovské Mitrovici nedošlo k rozsáhlejšímu násilí, nicméně nezávislost Kosova vytváří hned několik problémů, které v horizontu několika let mohou opět destabilizovat balkánský poloostrov. Téma nezávislého Kosova bylo znovu nastoleno v souvislosti s konfliktem v Gruzii, který byl alespoň částečně ovlivněn kosovským precedentem.

Kosovské elity

Jedním ze základních problémů Kosova jsou jeho současné elity, pocházející většinou z řad bývalých velitelů UÇK, kteří nejen že díky shovívavé politice mezinárodního společenství neskončili před válečným tribunálem v Haagu, ale jsou známí svou provázaností s organizovaným zločinem (OZ). Hovoří se především o vedoucích politických postavách jako Ramush Haradinaj (a sponzor jeho strany Aliance pro budoucnost Kosova Ekrem Luka), Hashim Thaçi, bývalý premiér Agim Çeku a další.

Předpokládá se, že současný premiér kosovské vlády a bývalý velitel UÇK Hashim Thaçi je hlavním organizátorem tzv. Drenické skupiny, která kontroluje 10 – 15 % kriminálních aktivit na Kosovu, zejména v souvislosti s pašováním zbraní, kradených aut, ropy a cigaret. Kromě toho je Thaçiho sestra provdána za známého albánského mafiánského bosse Sejdiju Bajrushe. Do Kosova proudí kradená auta z celé Evropy a země dnes slouží jako největší překladiště kradených aut v Evropě. Na Kosovu se auta prodávají za dvojí cenu - – podstatně méně se platí za kradená auta, s nimiž se lidé mohou pohybovat pouze po Kosovu. Způsob, jakým nejspíš hodlá nový stát získávat peníze, lze pocítit již na hranicích, kde se platí téměř 300 Euro za jakési „pojišťění“ (pro osobní automobily „jen“ 50 Euro). Loupežná privatizace se skládala z toho, že vše co zbylo po Srbech, resp. srbském státu, bylo rozkradeno - domy obsadili obyčejní Albánci a větší porce (např. hotely v Prištině, byty po jugoslávské armádě apod.) si rozdělili převážně velitelé bývalé UÇK a špičky kosovského organizovaného zločinu (pro zajímavost - Agim Çeku vlastní v kosovské metropoli pětihvězdičkový hotel Priština). Tato skutečnost představuje hrozbu mezinárodního charakteru, protože je vcelku jasné, jak efektivně budou s nebezpečným fenoménem organizovaného zločinu bojovat osoby, které jsou součástí struktur OZ, nebo jsou s ním všelijak spjaty. Vazby na OZ pochopitelně nejsou typické pro všechny vrcholné politiky na Kosovu, nicméně část z nich, která tyto vazby má, disponuje nezanedbatelným vlivem na politické dění v zemi.

Charakter nových elit mimo struktury UÇK dobře vykresluje například dosud nepříliš známý ambiciózní politik a nejbohatší kosovský Albánec Behxhet Pacolli, jehož podnikatelské aktivity jsou spojeny s korupčními skandály, které sahaly až k bývalému ruskému prezidentovi Borisi Jelcinovi. Pacolli, o němž nikdo pořádně neví, kde se na Kosovu vzal, získal své jmění, převyšující kosovský rozpočet, stavebními zakázkami v Rusku a Kazachstánu. Žalobkyně z Haagu Carla del Ponte jej dokonce vyšetřovala v souvislosti s praním špinavých peněz pro ruskou mafii. Jeho strana Aliance za Nové Kosovo (AKR) získala v posledních volbách v říjnu 2007 přes 12 % hlasů a umístila se na třetím místě. Místo reprezentace politických programů, které by byly zařaditelné na pravolevém kontinuu, politickým stranám dominují populističtí vůdcové jednotlivých klanů.

Srbská menšina na Kosovu

Dnes jsme na Kosovu svědky obrácené situace z 90. let, kdy Albánci vytvářeli paralelní struktury. V srbských oblastech vznikají duplicitní struktury, kdy v některých vesnicích a menších městech můžeme nalézt dva starosty, z nichž jeden je placen UNMIKem a druhý Srbskem. Tyto paralelní struktury ale mají velké rezervy, protože podpora ze Srbska je spíše symbolická a přesouvá se na rovinu deklarativní pomoci, kdy na Kosovo dorazí některý z představitelů srbské vlády, naslibuje pomoc a zase odjede. Srbsko lákalo policisty, aby odešli z řad UNMIK a přidali se k duplicitním strukturám, což velká část z nich učinila, ale po několika měsících bez výplaty se vrátili zpět k UNMIK.

Na Kosovu dnes žije kolem 140 000 Srbů. Kromě severní části města Mitrovica žije velká část ve venkovských oblastech a malých městech. Největší srbská populace žije v severovýchodní části, blízko hranic se Srbskem. Zahrnuje municipality Leposavić, Zubin Potok a Zvečan a severní část města Kosovska Mitrovica. Neformální hranici představuje řeka Ibar, která protéká Kosovskou Mitrovicí. Severní část Mitrovice je jediné město na Kosovu s velkou srbskou populací, proto slouží jako jakási „metropole“ pro všechny kosovské Srby. V těchto třech municipalitách a severní Mitrovici tvoří Srbové většinu populace. Kolem 60% kosovských Srbů žije na jih od Ibaru: kolem 30 000 v centrálním Kosovu (Gračanica, Kosovo Polje, Lipljan a Obilić), zhruba 25 000 v jihovýchodním Kosovu (Gnjilane, Kamenica, Novo Brdo) a 9 000 v jižním Kosovu (Štrpce), další srbské obyvatelstvo žije v malých enklávách roztříštěných v ostatních částech Kosova. Na jih od Ibaru se nacházejí oblasti, kde jsou srbské vesnice obklopeny albánskými vesnicemi. Velký problém na Kosovu představují uprchlíci z jižnějších kosovských oblastí (např. Srbové z Prištiny) o něž se nedokáže postarat ani kosovský ani srbský stát. Lidé se bojí vrátit zpátky a velmi špatná ekonomická situace představuje další překážku pro návrat uprchlíků. Podstatná část Albánců si navíc jejich návrat nepřeje, většinou proto, že jim sebrali dům a bydlí v něm celá rodina. Odhaduje se, že Albánci Srbům sebrali zhruba 75 000 nemovitostí.

Místem největšího napětí je podle mnoha autorů Kosovska Mitrovica, která je rozdělena na srbskou (severní) a albánskou (jižní) část. Dnes sice situace v Kosovské Mitrovici vypadá na první pohled stabilizovaně a klidně, ale v srbské části je cítit strach z dalšího vývoje v zemi. Ačkoliv se most, dělící obě části města, dá bez problémů přejít (navíc se v Mitrovici nachází ještě jeden menší most, který není natolik hlídaný), Srbové do albánské části kvůli obavám z bezpečnosti nechodí. Od února 2008 se bezpochyby zlepšila svoboda pohybu, protože Albánci se začali zaměřovat na obchod a již víceméně nemají za co bojovat. Přes Kosovo jezdí auta se srbskými státními poznávacími značkami, což bylo předtím téměř nemožné, stejně tak se v obchodech objevuje srbské zboží - před několika lety nemyslitelná věc (podobně jako jiné zboží slovanského původu – slovinské, chorvatské atd.). Toto relativní zlepšení je ale zjevně možné jen díky „pokynům shora“ a snaze neztratit usilovně budovanou mezinárodní reputaci mladého, etnicky tolerantního a demokratického státu, která by bezprostředními útoky na srbské etnikum a jejich kulturní památky značně utrpěla. Z toho se Albánci poučili, když se v březnu 2004 konaly rozsáhlé protisrbské pogromy, kterých se účastnilo zhruba 50 000 osob a 19 Srbů za svou národnostní příslušnost zaplatilo životem. Hashim Thaçi sice po vyhlášení nezávislosti daroval jistému srbskému sedlákovi traktor, což západní média neopomněla prezentovat jako symbol etnického usmíření, ale ke zlepšení vzájemných vztahů toto gesto příliš nepřispělo. Životní prostor Srbů z enkláv pod Ibarem jako je Goraždevac nedaleko Peće se stále omezuje na několik kilometrů čtverečních s možností jet občas autobusem do 75 kilometrů vzdálené Kosovské Mitrovice. Za rumunský checkpoint na obou stranách vesnice si ani dnes nikdo netroufne.

Preševské údolí

V této nejchudší srbské oblasti na hranici s Kosovem žije zhruba 60 000 Albánců a tvoří většinu v municipalitách Preševo (90 %) a Bujanovac (55 %) a velkou menšinu v municipalitě Medvedja (přes 25 %). Preševské údolí je strategicky důležitá hlavní tranzitní trasa, spojující Srbsko se Soluní, důležitým přístavem pro srbský obchod. Albánská komunita v Preševském údolí udržuje úzké vztahy s Kosovem a Albánci tuto oblast nazývají „východní Kosovo“, protože byla součástí Kosovského vilájetu za Osmanské říše. Etnické napětí v této oblasti není příliš silné, nicméně místní Albánci jsou nespokojeni s velmi špatnou ekonomickou situací (nezaměstnanost se pohybuje kolem 60-70 % a region trpí nedostatečnými investicemi ze státního rozpočtu). To by se v budoucnu mohlo odrazit v negativních postojích albánské menšiny vůči srbskému státu a vzestupu separatistických tendencí. Albánci chtějí mít stejný status jako srbské municipality na Kosovu a neodmítají ani případné spojení s Kosovem. Albánci z Kosova, kteří mají trvalé bydliště v Preševském údolí jezdí do jižního Srbska, aby ovlivnili výsledky voleb v Preševském údolí ve prospěch Albánců. Letos se jim díky kvótám podařilo v květnových volbách protlačit jednoho poslance do srbského parlamentu.

Vyhlídky do budoucnosti - korupce, chudoba, nevymahatelné právo

Vyhlídky na další vývoj Kosova nejsou příliš optimistické. Zahraniční investice se díky nevymahatelnému právu na Kosovo hrnout nebudou. Zemi dodnes sužují výpadky elektrického proudu, nezaměstnanost se pohybuje okolo 60 %, továrny téměř nic nevyrábí a jediný příjem většiny rodin tvoří finanční příspěvky rodinných příslušníků, kteří žijí v západní Evropě. Na Kosovu existují velké sociální nerovnosti a není vyloučeno, že v případě zhoršující se ekonomické situace se lidé postaví proti politikům, jimž ještě včera provolávali slávu za dosažení nezávislosti. Tento konflikt by se vzápětí transformoval v meziklanové střety, které by ještě více oslabily vzniklý pseudostát. Ať už se mezinárodní společenství snaží na Kosovu jakkoliv, rozhodně se dnes nejedná o onen vysněný demokratický a multietnický stát.

Martin Laryš

Larys.Martin@seznam.cz

Září 25th, 2008 | Tags: Články | Category: Články | Subscribe to comments | Leave a comment | Trackback URL