Dobří orli se každý rok vrací

Zážitky vám nikdo nevezme, jsou nadčasové a nepodléhají módě a jsou tak nejlepší investicí, kterou můžete udělat.

Je 22. srpna 2010 8.24h.Tradičně, jako každý rok, vyjíždíme ze smradlavého a značně ojetého brněnského nádraží. Náš rychlík “Avala” má na první pokus 25 min. zpoždění. Já, Svaťa i Peťánek to bereme s klidem balkánských cestovatelů. Konečný výsledek je 45 minut z technických důvodů. Konečně se skřípotem bolavých zubů zastavuje. S radostným výskotem a bojovým pokřikem “má,má” běžíme k lehátkovému vozu, na který máme rezervaci. První příjemné překvapení, neboť v minulých letech to nebylo pravidlem. Ve voze zjišťujeme,že naše místa jsou obsazena. Agresivní důchodci tvrdí, že jedou do Soluňě a vagon do Baru byl z technických důvodů odstaven v Chocni, což odůvodňuje nadčasové zpoždění. Steward lehátkového vozu tuto prekérní situaci zvládl a nechal nás do kupé nastěhovat i přes aktivní odpor těchto dvou agresivních individuí. Peťánek nás dočasně opouští, neboť našel dámskou oporu v jiném voze, jež cestuje za studiemi do Bělehradu.Chtěli si zkrátit vzájemnou vzdálenost na pár centimetrů, tak raději odešli do jídelního vozu, kde k tomu byla větší přiležitost, bez šmírování. V Budapešti se zpožděním posunujem, když pětkrát vyjíždíme z nádraží, a zasunujem, když nás opouští naši dva milí spolucestující a přestupují do vagonu,jenž operativně přistavují maďarské železnice. Steward nám přiděluje dalšího spolucestujícího,mladého Poláka ve věku třiceti let s báglem. Peťánek přivádí přítelkyni.Tak cestujeme v příšerném vedru, teplé pivo teče proudem. Nikdy bych neřekl, že stezky našich rozhovorů se budou vinout touto krajinou ubíhající, míhající se za okny expresu. Ano slečno, jsem to já otec tohoto Peťánka, který je můj syn. Nenaučil jsem ho kouřit, pít, ani jezdit na kole. A tak jste,milá slečno na řadě vy. V Novém Sadu nás opouští Peťánkova kamarádka Mirunka.Zaléháme.Ráno kolem šesté opět celní a pasová prohlídka, před námi Monte Negro.Ve vlaku se seznamujem se dvěma Pražáky, kteří se k nám připojují, jsou ve věku Petra. V Podgorici vystupujem ve městě doplňujeme nezbytné zásoby. Pak se vydáváme hledat vhodné spojení do Albánie.Vlak, ani autobus nejede. Taxikář žádá 40€ za 24km, uhádáme to na 30€.Bezproblémový odvoz.Na albánské straně Hani i Hoti číhají další drožkaři. Žádáme odvoz do Bogë asi 45km,chce 30€, tak to berem.Jedem přes Koplik, kde u obchodu zastavujem a dovídáme se, že to je poslední obchod při jízdě do hor, tak neváháme. Před kumbálem je vycpaná divoká kočka a ve špeluňce několik orlů a sova.Netušíme, že jsou to také poslední ptáci a zvířata mimo oslů a ovcí, co v horách uvidíme. Tam je vše důkladně vystřílené.

V osadě Bezheti nás povozník vyhazuje z auta, ale my chtěli do Bogë? Došlo opět k jazykovému šumu,nebo dobře promyšlenému podrazu. Příště musíme názvy psát na papír, aby si to někdo nevykládal jinak. S povozníkem se pohádáme, žádá za pokračování do Bogë neúměrně peněz. My odmítáme, nikoliv cestu, ale nasypání dalších peněz do jeho hladového chřtánu. Byli jsme vysazeni u místní nálevny, dáváme si na uklidnění po pivu, dobrém chlazeném za 1€. Mezi popíjením dojednáme s místním týpkem cestu do Bogë za 10€ pro všech pět. To auto se plouží z posledních sil, drhne spodkem o cestu a vyluzuje divné pazvuky. V první vísce, spíše seskupením pár kamenných chalup zastavujeme u čehosi, což je místní výčep benzinu a tankujem. Posléze najíždí auto nad jakousi díru, což kdysi byla montážní jáma a šofér zespod do toho mlátí vší silou kladivem. Šťastně dojíždíme do Bogë, kde nás vítá pohřební průvod, který čítá několik set truchlících.Týpek nás vysazuje u místní hospody, kde končí civilizace i silnice, dále se vine jen cosi, co u nás vzdáleně připomíná úvozovou cestu k lesu. V místní paluši odebíráme pivní vzorky za 1€, ale již jen třetinka. Pražáci chtějí dále pokračovat pěšky, my snad také,ale naskytuje se nám příležitost za 16€ pro tři pokračovat v dodávce /kombi/ do Theth.Cesta je to úžasná,jen hledíme jak se pořád škrábeme do hor. Necháme si zastavit v průsmyku “Banesa eNdue Pjent” 1750 m nad mořem a kocháme se výhledy.Hory jsou tu nádherné, těžko se to dá popsat, ony jsou každé jiné, snad fotky řeknou více.Uděláme si takovou malou soukromou hřebenovku v úplné divočině a pak se vracíme zpět pěšky po cestě směr Bogë. Míjíme desítky cyklistů z CK Poznání. Nakonec jejich šéfa, jenž jede v mercedesu s přívěsem, kde mají putující bágly, on značně zmožený s brokovnicí v pravačce zastavuje a přivádí Peťánka do rozpaků, neboť se vydává za Albánského divokého horala. Málem mu na to naletí. Za autem se ještě plouží pár pěších zbědovaných turistů. No nedopřejte si to za 10.000,-Kč ,cena bez jídla. S blížícím se soumrakem na planině zabivakujem.

Ráno, rosa a kosa, celkem v normě 1500n.m.Co to popisuji, dojel jsem svých půl litru vyhlášené “Žebětínské Mufovice”, na kterou všichni účastníci s povděkem vzpomínají a chválí talent tradičního výrobce a míchače kvalitního tekutého životabudiče. Pokračujem po svých, hezky dolů svahem a neomylně přicházíme do Bogë. V hospodě, první to výspě civilizace opět děláme útratu.Taková přestávka má své výhody. Zde je centrum obchodu i kultury, sjednáváme odvoz do Kopliku za 10€. Cestou se je nám nabídnuto, že sa 5€ nás zaveze až do Skadaru. Tam dorážíme ve čtyři hodiny odpoledne. Měníme peníze v poměru 1€=136Leke.Bylo na čase, protože místní když berou eura tak si vytvořili příznivější a velmi jednoduchý kurz 100Leke=1€.Novinka, která mne hned uhodí do očí, je odstraněný památník “Pěti hrdinů” na hlavním náměstí.Nyní tam trčí jakési nerezové tyče, omývané vodou. Já si to přejmenoval na slzy národní hrdosti. Na večeři jdeme k hotelu Grant Evropa na již vloni vysezené místo a dáváme si mix-max duo.Loni jsme to ve dvou nemohli snísti, Svaťa úplně odpadl. Tak letos pro tři to bude stačit. Obsluha si opět dává na čas. Hodinu čekáme na jídlo, on tam totiž nikdo nejí, místní tam popíjí po dvou deci bublinkové vody.Večeře byla opět výborná za cenu 1 100Leke. Pivo, jedno Kirkëll i madh Bitburger za 220Leke. Obsluha si opět dává na čas. Procházíme noční Skadar. Míříme na loni již vyležené strategické místo na břehu řeky Kir mezi hradem Rozafa a Olověnou mešitou. Měsíční noc, trochu komárů, více fernetu. Ráno řval meuzín jak kráva,pak jej vystřídali ptáci.Šontáme po městě a hledáme autospoj do Tirany. Odchytává nás kombi/minibus/ za cestu do spodní Kruje /Kruja-Fushë/500Leke za jednoho. Jedem. Když nás vyklopí, ani nestačíme vykonat nutnou malou potřebu a za 100Leke nás další kombi odváží do Kruje až pod jezdeckou sochu Skanderbergra.Na terase nad sochou nás odírají. 500Leke za tři piva a mladý darebák nechce vracet drobný, ani nevrátil. Jdeme na bazar, kde se dají nakoupit zajímavé suvenýry. Já si letos chci zakoupit vyřezávanou fajku. Jdem do obchodu, kde již před dvěma lety Svaťa zakoupil velmi hezkou. Letos nás čeká zklamání výběr omezený, řezbář asi zemřel, nebo se odstěhoval do Humpolce.Já jednu vybírám a kupuji, návdavkem k ní dostávám paklík tabáku a zapalovač “Zippo” US originál s černým orlem na rudém pozadí.Obchodník mne zatahuje do zadní části špeluňky a nabízí rezavé revolvery a pistole.Jeho ceny jsou poněkud nadsazené, když mu vysvětlím, že za tu cenu koupím nové a funkční tak argumentuje, že je to antiqa. Opět se nám zadařilo a v citadele navštěvujem Dollma teqe, i když je uzamčena tak nám ji otvíraví .Byli jsme tu již před dvěma lety, ale Petr ne ,tak aťvidí chrám bektašského řádu. Baba-otec nám vysvětluje jak jsou tolerantní, žádní islámští teroristi.K noclehu se ukládáme v sedle pod skalou hradu.Noční klid nám rušila jen vracející se tlupa rozjařených svatebčanů, řvali jak stádo paviánů, pak psi štěkali a my byli v jejich obklíčení.

Ráno nebyla ani rosa. Snídaně: Svaťa- velká káva za 100Leke, Petr- malá káva za 50Leke a já velké točené za 100Leke. Pinkl si vzal za vše 200Leke a víc nechtěl. Autobus do Tirany nám odjíždí v 8 hod. Jízda je pomalejší, dopravní zácpy.V 10hod. zastavujem pod vlakovým nádražím a šofér žádá 100Leke za každého. Procházíme po hlavním bulváru”Bulevardi Zogu i Parë.” Na náměstí pak lezeme do mešity Et´hem Beje. Tam se nám věnuje jakási zahalená dívka jenž s Petrem promrskává angličtinu. Nasměruje nás na točité schodiště minaretu. Na Skanderbgově náměstí nás již na Národním historickém muzeu nemůže zaujmout mohutná nástěná mozaika jenž vyobrazovala Albánce vítězící nad všemi nepřáteli ve všech okamžicích historie.Tato sociálně realistická freska je zahalena mohutným hadrem, na kterém je vyobrazena škaredá stařena /Matka Tereza/ jenž nás vyzývá k návštěvě výstavy pochlebující novým vládcům. Po stěnách Pyramidy jako obvykle po zadnici kloužou kluci.Bílá Pyramida je pozoruhodná. Byla zbudována roku 1988 jako muzeum Hodžova života, nikdy tam nebyl pohřben, ten byl zakopán na Hřbitově mučedníků vedle sochy Matky Albánie. V dubnu 1992 bylo tělo vyhrabáno a pohřbeno na jiném hřbitově.My pokračujem kolem Zvonu míru který byl odlit v roce 2000 z vystřílených hilzen vypálených za občanských nepokojů na připomínku nejsme takoví divočáci jak se zdáme. Oficielně na varování, kdy země stála na samém pokraji zhroucení. V parku chvíli relaxujem. Jdem na tržiště, raki 1/2litru za 300Leke.Vlezem do městského autobusu a za 30Leke jedem na konečnou směr Dajti. Tam po výstupu se domlouváme s chlapama , kteří nás nasměrovali k lanovce – teleferik, je asi 1,5km daleko. Lanovka je v provozu za 400Leke jedna jízda. Hora Dajti je součást národního parku jenž se rozprostírá kolem hory o výšce 1610 metrů nad mořem. Na vrcholu čumíme, fotíme a jíme, pak se vydáváme po vrstevnici na výlet. Po pár stech metrech v lese narážíme na závoru,ostnaté dráty a ozbrojence, tváří se jako pravidelná armáda, nepléct si s bandity, ti nám vysvětlují, že tudy cesta nevede a nasměrují nás přesně opačným směrem, fotit se nechtějí,náš tlumočník do anglického jazyka tvrdí, že mohou tak anglicky umět jest a pít. Po pěší tůře vyhledáme nociště s pěkným výhledem a pak se válíme v trávě. Petr relaxuje na vrcholu bunkru v poloze střeleného jogína.

Ráno nám jede lanovka v 9 hodin. Šontáme po Tiraně, pohledy, jídlo v bufáči, masové šlíšky. Hledáme bus,nebo combi do Fiere. Každý platíme 500Leke a jedem po dvanáctiproudové dálnici, později se zužuje, ale je to již evropská silnice. Ve Fiere jsme vyklopeni přímo před jakýmsi občerstvovacím zařízením, kde nás nahání furgon do Apollonie, odmítáme a doplňujeme tekuté zásoby. Bufáč je naivně vyzdoben zajímavými nerosty. Obsluhu náš zájem těší a přináší nám vzorky hornin jako dárky. Svaťa dostal minimálně 2 kg, nechť mu je batoh lehký. Tak po dvou hodinách aktivního odpočinku nás nakládá do furgonu místní týpek. Je nás tam namačkáno 16, děti vypadávají okny. Ještě zastavujeme a nakládáme pytel zrní, na další zastávce, pytel cementu a vápna. Albánský vegáč, nikdo neprotestuje a místní ztoho mají legraci, auto mele z posledního. Všichni cestující vystupují v jakési vísce a my zůstáváme. Je nám dpopručeno, ať si v dědině nakoupíme, že na hoře je draho a odváží nás až na vykopávky.Domlouváme se na další den,že pro nás v 7.30hod. přijede a odveze k moři na pláž.

Zřícené starověké město Apollonia, osamocené ruiny, kdysi významného města ztraceného na vrcholku kopce s výhledem do nížin a dalekého moře. Město bylo založeno korintskými kolonisty někdy okolo roku 600 př.n.l. Byl to významný přístav, později řeka Vjosë změnila řečiště dále na jih a město pozbylo významu.V sousedství se nachází byzantský klášter se sbírkami objevených artefaktů. Arkádu kláštera lemují sloupy,sochy a stély/náhrobky/. Na noc zaléháme mezi akropolí a hřbitovem. Šíleně štípou komáři.

Ráno kráčíme do vesnice, kde čekáme u obchodu na odvozce. Má pouze půl hodiny zpoždění, co je to proti věčnosti. Cestou kupujeme 1,5l raki za 1000Leke, kterou nám přináší asi desetiletá holčička od nějakých známých povozníka. Jsme dovezeni na pláž, až po místo, kde se musela voda přebrodit. Jízda byla za 1500Leke pro všechny. Na pláži oddychujeme dva dny. Zabydleli jsme se v přístřešku, který jsme značně zvelebili, připomínající obydlí lidu z doby krále Klacka, když se válčilo drnama. Večer navštěvujeme provozovatele plážového baru, vybaveného jen ledničkou a jednou žárovkou pověšenou na špagátě. Jsme jediní hosté za celý den. Majiteli a provozovateli je údajně 51 let a je zedníkem, nyní bez práce. Učil se ve škole rusky a pak čínsky, tak jak se měnily politické poměry. Hostil nás raki a Petra kafem. Učil nás “gzur.”Na závěr pravil, že je to vše gratis, byli jsme jeho hosty. My pak chtěli koupit raki ½ litru, on chtěl 500Leke. Tak jsme mu je dali s těžkým srdcem, nebotˇ běžně stojí 300Leke. Peníze vzal.

Z rána se snažíme dostat do Fiere. Za 1 hodinu jsme tam a pak combi do Vlory, jízdné 200Leke. Vloru vůbec nepoznáváme, vše nové. Hledáme vlakové nádraží, odjezd vlaku do Tirany je příští den v 4.30h. Je šílené vedro, pivo točí za 500Leke. Jdeme pak na pláž k moři. Je tam plno odpadků a cementový prach, jak vůkol jezdí nákladní auta na stavby. Válení nás přestává bavit, tak jdem do města.Vše je tu nebývale nové a na cestách nepořádek. Zapadáme do jednoho baru, mimo hlavní třídu a svlažíme se točeným, jen to ná s osvěží. Já mám nohy úplně bílé od prachu. Město Vlorë existovalo viž ve starověku, rostahovali se tam Římani, od roku 1081 Normani,1417 Turci. Největší slávu zažilo v roce 1912, kdy zde byla vyhlášena nezávislost země.

Spát jdeme na pláž k bunkrům.Kolem jedné hodiny po půlnoci nás budí bouřka s lijavcem. Prcháme pod deštníky na nádraží. Souprava Vlorë-Durrësi je již přistavena, tak do ní zalézáme a zbytek noci dospáváme za bzukotu komárů.

Do Durrësi-Drače přijíždíme po deváté hodině. Následuje prohlídka města a pamětihodností. Já v jednom obchodě obdivuji triko UCK a Petr kupuje za 800Leke triko s černým ptákem Albánie.V 13.05h. Odjíždíme vlakem do Shkodëry, kdesi před Tiranou přestupujem. Ve vlaku nás hlídá policajt a má pistoli snad z 19. století, hlaveň má jak kanón na raketové střely. Nechce se nechat vyfotit. V 17 dodin jsme na místě. Po chutné večeři a zálivce kráčíme na obvyklému nocišti u řeky.Spíme na louce a nočním prostorem se rozléhá kvílení súr meuzína z “Olověné mešity.”

Ráno, po hygienické očistě jdem na autobus, který nám do Ulcinju odjíždí v 9h.Z obvyklého místa za obvyklou cenu 5€ nebo 700Leke.Jízda bez problémů.Albánci pasy již nerazítkují, vše obstarává americká skenovací technika.Procházíme přes staré město na pláž. Tam koupačka, voda neobvykle studená.V obchodě, samoobsluze za pláží nám po nákupu užitečných tekutin a poživatin na eura vrací leke což nepostřehnem a při dalším nákupu jimi nevědomky chceme zaplatit. Drobáky jsou k nerozeznání!Jdem směrem k Velké pláži, ale chytáme se špatné cesty. Vše špatné, k něčemu dobré,nacházíme výborné nociště v Bora Šumu. Paráda, v noci nám vyhrává balkánská diskoška, pak jen bzukot komárů.Po úsvitu provádíme preventivní desinfekci ústních dutin a válíme se v měkké vyležené trávě .Pak jdeme na pláž a odpoledne na autobus do Baru za 2,5€. V Baru jdem přes přístaviště opět na pláž a poslední koupačka.Za soumraku se vlečem na vlakové nádraží, kde vyhldáme přímý lehátkový vůz na rychlíku do Bělehradu.Vyjíždíme dle jízdního řádu včas, ještě z okna zběžně kontrolujem spací místo va záhlaví železniční stanice Bar. Je použitelné. Za skoro 24 h. vystupujem v Brně hl. n. plni dojmů a hlavně žízniví.

http://www.osce.org/kosovo/13982.html

http://www.kim.sr.gov.yu/cms/item/home/en.html

Pokud bude mít kdokoliv cokoliv týkající se prezentace, sem s tím sím. Díky

Srbský ostrov v albánském moři

REPORTÁŽ Obyvatelé srbské enklávy Goraždevac v Kosovu se dosud nezbavili pocitu ohrožení a strachu

Potemnělá světla, zvuk elektronických kláves v rytmu srbského turbofolku, občas přerušované výpadky proudu, Srbové posedávající v místní hospodě nad pivem. Ženu tu člověk nespatří, snad jen s výjimkou bodré hospodské. Tak vypadá klasický pátek v srbské vesnici Goraždevac, kam jsme se letos vydali, skupina dvanácti studentů pod vedením Josefa Oriška, který působil v Kosovu v rámci mírové mise. Na první pohled vypadá Goraždevac jako obyčejná vesnice, stačí si však promnout oči a s místními by asi nikdo z nás neměnil.

Srbská enkláva Goraždevac se nachází na západě Kosova, několik kilometrů od města Peč (albánsky Peja). Právě tam stojí i stejnojmenný srbský klášter, který je znám jako sídlo patriarchátu srbské pravoslavné církve. Okolí kláštera, nad nímž se tyčí hory - říká se příznačně Prokleté - je dnes etnicky téměř homogenní. Kolem 90 procent obyvatelstva tvoří Albánci. Klášter je proto pod přísným dohledem italských jednotek KFOR a do chráněného prostoru se lze dostat jen pod podmínkou odevzdání pasu.

Dějiště etnického násilí Stejný osud jako tento pro Srby tak důležitý symbol jejich státnosti má i vesnice Goraždevac, kde žije asi tisíc Srbů. Vesnicí vede silnice, již z obou stran bedlivě střeží rumunští vojáci mezinárodních sil. A mají proto své důvody. Goraždevac je jediná srbská vesnice široko daleko a za války na konci 90. let se stala jedním z příkladů etnického násilí mezi Srby a Albánci. Situace se ale zcela neuklidnila ani po jejím skončení v roce 1999. „Ještě v roce 2003 tu byli zastřeleni dva chlapci ve věku 12 a 19 let, kteří se šli vykoupat do místní řeky Bistrice. Už se nevrátili. Zastřelili je Albánci,“ vypravuje nám asi třicetiletý Miodrag a ukazuje na jejich náhrobky. Viníci tohoto incidentu nebyli nikdy dopadeni. O rok později se Albánci pokusili hodit dva granáty na hospodu, kde se místní Srbové pravidelně scházejí. Naštěstí neúspěšně. Granáty narazily do dvou stromů těsně před ní. Loňské datum má případ, kdy tady Albánec pobodal Srba.

Pocit ohrožení, strach tu vládnou dodnes. Lidé se bojí chodit za hranice vesnice. Zásoby, hlavně potraviny, se vozí ze čtyřicet kilometrů vzdálené Kosovské Mitrovice. Často nefunguje elektřina, stav vody v místní řece citelně klesá, protože okolní albánské vesnice se rozrůstají a odčerpávají vodu, ne naschvál, ale protože ji potřebují. Zkušenost s těmito „polními podmínkami“ jsme měli i my. Když jsme do vesnice přijeli a chtěli jsme se najíst v hospodě, nastala doslova anabáze. Musel se zavolat elektrikář, elektřina byla už tři dny mimo provoz, pro jídlo někdo jel do jiné srbské enklávy. Tolik zákazníků najednou tu nebývá zvykem. Příprava jídla tak trvala pět hodin.

Čas tady tráví lidé různě, i když hlavně prací v zemědělství. Děti si hrají na ulici a zejména chlapci ukazují svůj um s fotbalovým míčem. Ve vesnici je i velké fotbalové hřiště, ale nachází se hned u vojenské hranice a místní se tam neodváží. „Dříve se tady hrával opravdu kvalitní fotbal, naše mužstvo poráželo dokonce i Kosovskou Mitrovici,“ vzpomíná s hrdostí Miodrag. I dnes jsou místní plni fotbalových ideálů. Znají dokonce i české fotbalisty a překřikují se navzájem v jejich vyjmenovávání: Koller, Jankulovski, Poborský…

O Albáncích bez nadšení Vztahy s Albánci tu alespoň na oficiální rovině nefungují, což neznamená, že by se Albánci vesnici obloukem vyhýbali. Naopak. Když se na chvilku posadíte u silnice, napočítáte za hodinu desítky albánských aut s typickou značkou KS (Kosovo), které vesnicí projíždějí. O přítomnosti Albánců se rozmluvili i místní, i když ne právě s nadšením ve tváři. „Albánci sem občas jezdí, někdy posedí i chvilku v hospodě a baví se s námi, úplně v pohodě. Když je pak ale další den potkáme v jejich albánském prostředí, například v Peči, odvracejí od nás zrak,“ dodává jeden z místních.

Ve vesnici je citelný nedostatek mladých lidí. Většina z nich opouští vesnici hned, jak to jde. Jejich cílovou stanicí bývá nejčastěji Srbsko. Místní nám vyprávěli, že už i dvanáctileté dívky jsou tu „zarezervovány“ jako budoucí manželky. I naše ženské osazenstvo dostalo několik nabídek k sňatku, a to třeba i po pětiminutovém rozhovoru nebo jednom tanci na tradiční páteční diskotéce.

Ač je Goraždevac uzavřeným ghettem, místní znají současné politické dění. Když zjistili, že jsme z Česka, rozproudily se politické debaty na téma zrady a nepomohl ani náš nesouhlas s postojem české vlády. Po několikátém pivu jde politika stranou. Kéž by se tak daly řešit i vztahy mezi Srby a Albánci.

O autorovi| Lenka Šteflová, studentka historie a žurnalistiky MU

Zdroj: Lidové noviny

Na počátku- fotka s krávami, naše celková a poté atmošky z Kosova. Celý pořad bude moderovat jakýsi pan Oriško:-)

1. Kosovská Mitrovica- Janka, Martin

• velmi stručně, jak to tam vypadá (most, druhý most – rozdíl, pan Sáva, pomník pohřešovaným, obchody- zboží v srbské části x v albánské, fotky Putina a dopisy na stáncích- k tomu jsou fotky, atmosféra – napětí, nasraní Srbi…)
• univerzita, setkání s děkanem, koleje
• setkání se zdejšími Srby + jejich osudy

2. Srbské památky pod dohledem- Kaťa, Magda, Igor

• Gračanica- bohoslužba
• Gazemestan; Slovenský KFOR má větší problémy při komunikaci s Albánci – Slovensko neuznalo Kosovo
• Peć

3. Goraždevac- Lenka, Ondra

• Lokace
• Proč jsme tam jeli
• Jak se tam žije
• A co jsme tam zažili
• ?Rozdíly oproti jiným srbským enklávám

4. Albánské Kosovo -Mirka, Marcela, Petr

• Pristina (Newborn, americká college, ulice Haradinaje, UCK, Billa Clintona, NE Eumiku a Eulexu – proč? Jsou to pro Albánce okupátoři, už ne zachránci…; jména ulic i v srbštině – jak se může cítit Srb, když jde ulicí hrdinů UCK? (demokracie a etnická tolerance neznamená, že bude všechno dvojjazyčné a tím to končí…))
• Prizren
• vesnice na J Srbska (mír, ale také křehký – Preševo atd. – v roce 2000 byl také tady konflikt; asi tak jako v Preševu vypadala situace na Kosovu před válkou…)
• (?Albánie- spíš jen krátká poznámka, že jsme tam byli, konkr. v Kuksu- býv. centru UCK, pak zmínit )komplikaci, že nás kvůli tomu nechtěli pustit zpět přes srbské hranice!!! )

5. Co nás ještě zaujalo- perličky na závěr?

Šajkovac- návštěva KFORáků

• Smetiště (jestli zbude čas, tak příspěvek)
• Autolarye
• Kosovské fakes! (DMW)
• Drahá auta
• Z čeho Kosovo žije – nic se zde nevyrábí, takže z peněz z ciziny – gastarbeitři, půjčky EU – kdo to vrátí – důvody k zamyšlení

1. Svéráz kosovské nezávislosti- Martin Laryš

Je to pouze návrh, takže vítáme jakékoliv poznámky, jiné návrhy, doplnění!!!!!

Fotky dostanete do konce víkendu. Poslání fotek jednotlivě každému z vás trvá kolem 4 hodin, takže posílám ve dne v noci!!!:-)

A připomínám zde milý oriškovský e-mail:

dobrý večer přátelé,

děkuji Vám všem, kteří jste se rozhodli zapojit se do naší kosovské
prezentace. přistupujte k tomuto úkolu svědomitě a pilně a uvidíte, že
budete po zásluze odměněni. ukážeme pražákům, že jsme praví kosovští češi,
kteří znají kosovo od leposaviće až po dragaš... bude to Vaše prezentace,
nebudu se Vám do toho míchat, jaké si to uděláte, takové to budete mít...
samozřejmě pokud budete potřebovat, rád pomůžu. průběžně Vás také budu
informovat o chystaných konferencích. moje role na prezentaci bude pouze
role chairmana - prostě to uvedu a pár slov na závěr. pokud zbude čas,
přednesu svůj krátký příspěvek "hromada smetí se probouzí k vědomí", jistě
tušíte, o čem to bude... ale to jenom, jestli zbude čas. motivací nechť nám
všem je možnost setkání se se zajímavými lidmi, kteří se točí kolem balkánu,
a nezapomeňte, že nás čeká švédský stůl s hromadou ananasu a oranžových
melounů:-)

Váš náčelník

Zdroj: Serbske nowiny ]]> http://balkan.websites.cz/2008/10/na-co-se-muzeme-tesit-v-luzici/feed/ http://balkan.websites.cz/2008/10/kosovska-prezentacesastanak/ http://balkan.websites.cz/2008/10/kosovska-prezentacesastanak/#comments Wed, 08 Oct 2008 19:48:47 +0000 Lenka http://kosovo.websites.cz/?p=157 Ve čtvrtek 16. 10. 2008 ve 20:00 před FF!!! Účast celkem nutná!

Caricatures

Zdroj: www.kosovocompromise.com